Je tu doba plastová, co na to lidský organismus?

Plasty představují celosvětově velice závažný problém. Nejde však jenom o pojetí celého světa, ale plasty znamenají také problém pro samotnou Českou republiku. Ta se vyznačuje zejména problémem s využíváním polyesteru. Evropská legislativa pomalu připravuje zákony, které mají omezit užívání plastů a zejména pak musí splňovat požadavek plné recyklovatelnosti. Má se tak stát do roku 2030.

Evropská unie reaguje na situaci, kdy jsou plasty už v podstatě úplně všude a jen těžko je možné se jich zbavit. Bohužel ani největší odborníci prozatím neví, jaká bude reakce těla člověka ve chvíli, kdy se plast dostane do organismu. Odborníci přitom odhadují, že v roce 2025 se v oceánech ocitne více než 250 milionů tun plastů. Hlavním problémem je právě již zmíněná omezená nebo vůbec žádná recyklovatelnost tohoto materiálu. Z chemického pohledu jde o to, že se plasty stále pouze rozpadají na menší, a ještě menší částečky, ve své podstatě jsou však zcela nezničitelné. Neprocházejí totiž biologickou fragmentací.

Lze tedy předpokládat, že to nebude tak dlouho trvat a lidské tělo je v těchto malých částečkách začne přijímat vdechováním či potravou. A nikdo stále neví, jak nebezpečné to pro lidský organismus může být. Důkazem jsou například mořští živočichové, ti již nyní mají kousky plastů usazeny například v mozku či na játrech.

Plasty však nelze spojovat pouze s lahvemi, jak si většina lidí myslí, plasty znamenají také pneumatiky, či vlákna v oděvech. Ta jsou také umělá. Oceány jsou plné plastů a již nyní, lidé, kteří milují mořské korýše, s největší pravděpodobností tyto plasty spořádají. Odhaduje se, že lidé tímto způsobem spolykají ročně na více než 10 000 mikrovláken. Mikrovlákna, a tedy tyto mikroplasty jsou však zcela běžné jako součást vody, soli, cukru a samozřejmě se pohybují také v atmosféře. Lidský organismus se jim může jen těžko vyhnout.

Odborníci se však shodují na tom, že velká část pozřených plastů dokáže projít tak, aby nebylo tělo poničeno, ovšem existují také velice malé části, takzvané nanoplasty, které nedosahují ani velikosti 0, 001 milimetru a ty jsou pro organismus velmi nebezpečné. Dokáží totiž proniknout buněčnou membránu a dostat se tak mezi tuky nebo cukry v lidském těle. Ty mohou následně ovlivňovat. To znamená, že mimo jiné dokážou ovlivnit také centrální nervovou soustavu člověka. Tato skutečnost byla již prozkoumána u ryb, které potravu požívají pomaleji a současně se u nich ukázala nižší tendence prozkoumávat okolí.